Haima Ostrava, z.s.
Klinika dětského lékařství FN Ostrava

Příběh tříleté Katherinky sepsala zdravotní sestřička FNO ve spolupráci s maminkou Katherinky:

3-letá Katherinka byla přijatá na naše oddělení dětské hematologie pro výraznou bledost, únavu a nápadný výsev hematomů po celém těle.  Při vstupním vyšetření, bylo lékařem vyjádřeno podezření na hematoblastózu, nádorové onemocnění krve, které následně potvrdil výsledek vyšetření její kostní dřeně.

Bez zbytečných odkladů, byla zahájena léčba podle přesně daných postupů léčebného protokolu. Po celou dobu její hospitalizace byla přítomna maminka, se kterou Kethrinka statečně zvládala odloučení od tatínka a dvou bratrů, opakované a mnohdy náročné vyšetření a komplikace, které se v průběhu léčby vyskytly.  Po dobu její hospitalizace nás často dokázala překvapit svou zvídavostí, vytrvalostí a všímavostí. Zajímalo jí vše co se kolem ní dělo. Když mohla opustit své lůžko a pokoj, byť jen na krátkou dobu, vždy si nezapomněla říct o své oblíbené šatičky a botky, které by jinak ležely zavřené ve skříňce.  Brzy znala jména ošetřovatelského  personálu a neunikla jí žádná, třeba jen malá změna v účesu, změny náušnic nebo vyšetřovacích pomůcek kohokoli z nás. Po dvou měsících hospitalizace byla Katherinka na pár dnů propuštěna domů. Když zahájila další oddíl léčebného protokolu, který z větší části, při nekomplikovaném průběhu mohla podstupovat  v rámci ambulantním ošetření, její hospitalizace na oddělení  se výrazně zkrátily. Daleko více si tak mohla užívat pobyt doma se svými nejbližšími a do nemocnice jezdila na plánované ambulantní kontroly a krátkodobé hospitalizace.

Ketrinka se pomalu blížila k závěru intenzívní léčby, když se vyskytly zpočátku nevýrazné potíže, které se však záhy vystupňovaly a Ketrinka musela být přijatá k hospitalizaci. Její stav se díky celkovému oslabení organismu po předchozí  léčbě cytostatiky výrazně zhoršil  a byl nutný překlad na anesteziologicko- resuscitační  oddělení . Po zvládnutí  počáteční intenzivní léčby jejího akutního stavu, který ohrožoval hned několik životně důležitých funkcí,  nadále přetrvávalo neurologické poškození mozku s výrazným propadem  psychických i pohybových dovedností  na úroveň batolecího věku. Kethrinka jen ležela, nedokázala  reagovat na oslovení, udržet pozornost,  sama se  přetočit, udržet cokoli v ruce.  Měla svůj svět, kterému bylo zpočátku jen velmi málo rozumět. Neměla mimické výrazy ve tváři, nekomunikovala, jen stále dokola opakovala pár slov bez významu na předchozí výzvy. Její stav vyžadoval celodenní nepřetržitou péči. Byla zahájena neurokognitivní rehabilitace, která se snažila Katherinku navracet zpět k již naučeným dovednostem.  Zároveň musela být navázána i léčba základního onemocnění, která nesnesla již dalšího odkladu. Čas plynul, Kethrinka s námi strávila další dny v nemocnici, její návrat do běžného života zaznamenával jen malé pokroky. Muselo se postupovat velmi zvolna, aby únava, která přicházela velmi záhy po zahájení cvičení, Kethrinku neodradila. Maminka  se velmi brzy naučila základům správných rehabilitačních postupů a když přišla možnost propuštění Katherinky do domácího ošetření, byla za to velmi ráda. V den propuštění , bylo naše loučení o poznání jiné než kdykoli před tím. Nepřišla se s každým z nás rozloučit a oznámit, že už jede domů, nerozdávala nám její oblíbené bonbóny na rozloučenou. Kethrinka odcházela v náručí svého tatínka a doprovodu maminky a jen nevýrazně nám zamávala. Všichni jsme si přáli, aby Kethrinka byla brzy jako dřív a zároveň jsme si všichni uvědomovali, že jí čeká ještě dlouhá cesta.

Dnes, téměř po dalších dvou měsících nastavené léčby a pravidelného cvičení je z Kethrinky zase veselá  a bystrá holčička s vyřídilkou sobě vlastní. V jakém byla ohrožení a čím vším musela projít by dnes nikdo nepoznal. Mimo jiné se o tom mohli přesvědčit všichni účastníci vánoční módní přehlídky na jedné z charitativních akcí pořádané pro děti léčené na hematoonkologickém oddělení FN Ostrava. Na této akci, které se Katherinka se svými rodiči zúčastnila, byla středem pozornosti všech, když se na chvíli stala manekýnkou a přehlídkové molo si náležitě užívala. To jsou právě ty okamžiky, které nikoho z nás nenechají na pochybách, o smyslu veškerého úsilí a snažení nejen zdravotníků, dětí a jejich rodičů, ale i všech ostatních, kterým osudy druhých nejsou lhostejné.

Zpět